Trest, trestání, trestati: ve stč. zlým, zvláště bitím za provinění odplatiti, slovy kárati, domlouvati, napravovati, a příslušná podst. jména.

1. Význam pojmů ve SZ-ě. Kral. uvedenými výrazy překládají nejméně 17 různých hebr. slov, z nichž uvedeme nejprve ta, jež se vyskytují ojediněle. Tak u Job 36:31 je užito hebr. dîn — souditi, takže J. Hrozný správně překládá: »Neboť tím soudí národy a pokrmu skýtá do sytosti«, t. j. svými oblaky sleduje Bůh dvojí účel: na jedné straně krupobitím, povodněmi a blesky provádí své soudy, na druhé straně deštěm osvěžuje a zúrodňuje přírodu, která poskytuje obživu v hojnosti [sr. Job 37:12, kde je podobná myšlenka, jenže t-í je v hebr. vyjádřeno výrazem šébet = hůl, metla]. U Isa 27:8 je užito hebr. rîb hádati se, příti se, debatovati [sr. Pro 25:9]. Orelli překládá: »Přiměřeně jsi jej potrestal i tenkrát, když jsi jej zapudil, zahnal jej svým tuhým větrem v den východní bouře«. Verš chce zdůraznit, že Bůh pečoval o to, aby nepřekročil míru trestu [sr. Isa 28:24 - Isa 28:29; o větru východním viz Jer 18:17]. Bohu nešlo o zničení lidu [sr. Isa 27:7], nýbrž o spasitelné pokárání. V Ps 99:8 tak překládají Kral. hebr. sloveso nákam — mstíti se [sr. Lev 26:25]. Hebr. ‘ánaš = pokutovati [sr. Pro 17:26; Deut 22:19] je užito v Pro 21:11. Hebr. ‘oneš [tytéž souhlásky jako u slovesa ‘ánaš, = pokuta] je přeloženo v Pro 19:19 výrazem t-í [ve 2Kgs 23:33 daň]. Nejde tu však v první části verše o odpouštění, jak to chápou Kral., nýbrž o nesení pokuty. Smysl výroku je tento: »Hněvivý muž ponese pokutu; nemůžeš ho ani odpuštěním zbaviti následků jeho neukázněnosti; musíš mu znovu a znovu odpouštět, ale nic mu nepomůžeš, nezmění-li svou povahu«. V 1Kgs 8:35 jde o tvar slovesa ‘áná = ponižovati, *trápiti; u Jer 21:14 ; Jer 25:12; Zech 10:3 o sloveso pákad [podle Fürsta = uhoditi na někoho, proti někomu], jež Kral. obvykle překládají výrazem navštíviti, vyhledávati [Exod 20:5; Job 7:18; Ps 17:3 a j.]; u Ezek 21:13 o sloveso báchan [= zkoumati, zkoušeti, sr. Ps 17:3]; v Ps 73:5 , Ps 73:14 o sloveso nága‘ [= dotýkati se, Gen 26:11, uhoditi, trápiti Gen 12:17, raniti 2Kgs 15:5]; v Ps 89:33 o podstatné jméno nega‘ [= uhození, rána, Exod 11:1; Deut 17:8]. U Ezra 9:13 je užito slovesa chásak [— zadržeti, Pro 10:19, zdržeti Gen 20:6, odepříti]: »Zadržel jsi pod mírou našich nepravostí«, t. j. trestal jsi nás méně než naše nepravosti zasloužily. Někdy výraz t-í je překladem hebr. ‘ávôn [= zlo, hřích, nepravost, 1Sam 28:10; Lam 5:7] nebo chattá’t [= hřích, Lam 4:6], při čemž se už myslí na následky nepravosti. Karafiát překládá Lam 4:6: »Větší jest nepravost dcery lidu mého než hřích Sodomy« a Lam 5:7: »Otcové naši hřešili, není jich, my [pak] nepravosti jejich neseme«.

Nejčastěji však jde o překlad tvarů slovesa jákach [podst. jméno tôkachat, Pro 1:25 ; Pro 10:17 ; Pro 15:10 , Pro 15:31; Hab 2:1] a jásar [podst. jméno mûsár, Deut 11:2; Pro 13:24; Isa 26:16; Jer 30:14 aj.]. Sloveso jásar v určitém tvaru znamená dovozovati, dokazovati, usvědčiti [Isa 29:21], napravovati [Job 5:17 ; Job 33:19; Pro 3:12], poučiti [Gen 20:16], domlouvati [Pro 15:12], kárati [1Chr 16:21; Ps 50:21 ; Ps 141:5; Isa 2:4 ; Isa 11:3n; Mic 4:3]. Jde převážně o označení Boží výchovné kázně, jež je výsledkem jeho soudcovské činnosti. Určité tvary hebr. slovesa jásar znamenají napravovati metlou, ranami, Lev 26:18 , Lev 26:28; Deut 21:18 ; Deut 22:18; 1Kgs 12:11; Pro 19:18], slovy [Pro 9:7], plísniti [Ps 6:2 ; Ps 38:2], kárati [Ps 39:12 ; Ps 118:18; Pro 13:24; Isa 26:16; Jer 30:11 ; Jer 46:28] a pod. Je příznačné, že Kral. sloveso jásar překládají také výrazem cvičiti [Deut 8:5 a j.]. Blíží se tedy výraz jásar tomu, co my dnes nazýváme výchovou, kázní, káráním, napomínáním, poučováním a trestem. LXX také tento hebr. výraz jakož i podst. jméno mûsár překládá většinou výrazy paideuein [= vychovávati] a paideia [= kázeň, výchovné káráni].

2. Boží trestání. Z bibl. pojetí Boha jako svrchovaného, svatého a spravedlivého Pána, který vyžaduje poslušnost a věrnost, vyplývá, že každá neposlušnost, nevěrnost a pýcha musí být potrestána. Tak byli potrestáni Adam, Eva i Kain [Gen 3:16nn ; Gen 4:11nn]; pro své hříchy byla zničena Sodoma [Gen 18:20n ; Gen 19:13], pro pýchu byli potrestáni stavitelé babylonské věže [Gen 11:7n], pro nedověrnost David [2Sam 24:12nn] i Úza [2Sam 6:6n], pro neposlušnost Azariáš [2Kgs 15:4n] a pod. Celá bible je svědectvím toho, že Bůh »navštěvuje« nepravosti nejen jednotlivců [Exod 20:5 ; Exod 34:7; Num 14:18; Deut 5:9], ale i celých národů [Isa 13:11; Jer 48:44], ano celé země [Isa 26:21; Jer 25:12]. Bůh sice trestá podle skutků [Jer 21:14], ale při tom výše trestu je určena cele jeho svrchovaností [Lev 26:18 , Lev 26:24 , Lev 26:28; Isa 40:2].

Poměrně častý výskyt sloves jákach a jásar však dokazuje, že Boží tresty, zvláště pokud jde o lid smlouvy, nejsou jen reakcí svatého Boha na hřích, nýbrž také výchovným prostředkem. Bůh ve svém milosrdenství netrestá tak, jak toho člověk zasloužil [Ezra 9:13; Ps 130:3]. Bůh ani trestem neposkvrňuje své smlouvy a neodnímá své milosrdenství [Ps 89:33nn], trest není jeho poslední slovo [Jer 30:11; sr. Ps 118:18], trestá přiměřeně [Isa 27:8; sr. Jer 30:11 ; Jer 46:28 »podle zákona«], takže někteří sz pisatelé došli k závěru, že Bůh trestá ty, které miluje [Pro 3:12], protože je chce přivést na správnou cestu [Jer 31:18; sr. Pro 1:25 ; Pro 10:17]. Je jistě příznačné pro sz zbožnost, že ani potrestaný Kain nebyl zbaven Boží ochrany [Gen 4:15]. A v Ps 99:8 čteme, že Bůh býval otcům milostiv, i když je trestal pro »výstupky«. Nadto už v Exod 20:5n se praví, že Bůh trestá jen do třetího a čtvrtého pokolení, ale milost prokazuje do tisícího [sr. Ezek 18:20]. V eschatologické [mesiášské] době pak podle Isa 2:4 bude Bůh souditi mezi národy a »trestati« [tvar slovesa jákach] mnohé lidi. Výraz »trestati« lze snad lépe s Hegerem překládati »bdíti nad právem«. Kral. pak v Poznámkách k místu správně poznamenávají: »Hospodin bude všecky vyučující se cestám jeho milostně spravovati, svědomí jejich skrze ducha svého i služby své pokojiti, jedny s druhými, jakkoli cizí a od sebe vzdálené, láskou svatou a ovocem jejím jednotiti a vázati«; o čemž i níže kap. 11,6; 66,12; Ž 72; Eph 2:14. Podobně se mluví o mesiášské činnosti u Isa 11:3n; Mic 4:3n].

3. Trestní zákoník izraelský vychází z přesvědčení, že hřích musí být potrestán, nemá-li vyvolený lid vypadnout ze smlouvy s Bohem a ztratit kultickou čistotu. Nejde tu jen o odstrašování druhých [Deut 13:10n ; Deut 17:12n ; Deut 19:19n, 21,20n], nýbrž o udržení svatosti lidu a země [Num 35:33; Deut 21:8n]. Nepotrestaná nepravost poskvrňuje všechen lid [Lev 20:4n] a uvádí hněv Hospodinův na Izraele [Num 25:4 , Num 25:11; Deut 21:8; Josh 7:11 - Josh 7:15]. V tom ohledu byly izraelské zákony velmi přísné. V řídkých, zcela výjimečných případech docházelo k vyhubení celé rodiny provinilcovy buď přímým zasažením Božím nebo na jeho rozkaz [Num 16:32n; Josh 7:24n; 2Kgs 9:25n], ale Zákon výslovně zakazoval, aby otcové byli trestáni na hrdle za syny [Deut 24:16; 2Kgs 14:6; 2Chr 25:4]. V některých případech smilstva a krvesmilstva, zvláště u kněžských dcer, byl předepsán trest smrti ukamenováním a pak spálením [Lev 20:14 ; Lev 21:9, sr. Gen 38:24; Josh 7:15 , Josh 7:25]. Neboť oheň byl nejsilnějším a nejúčinnějším očišťovacím prostředkem. U dcer kněžských je vysvětlitelná tato přísnost snad tím, že »měly své osobité poslání v kultu« a že snad byly vázány nějakým slibem cudnosti [Bič II., 130]. Ženě, jež by chtěla pomoci ve sporu svému muži tím, že by poškodila přirození jeho odpůrce, měla být uťata ruka [Deut 25:11n]. Starověký zákon odvety »oko za oko, zub za zub«, platný jak u Řeků a Římanů, a ovšem i u starých Babyloňanů [*Amrafel], byl v jistých případech uznáván také Izraelci [Exod 21:23nn], ale jindy se mohl vinník vyplatit [Exod 21:29n]. Na rozdíl od zvyklostí u současných národů nebylo dovoleno vynucovati přiznání mučením [sr. Acts 22:24n] a bičováním [sr. Matt 27:26; Acts 16:22]. Odsouzenci také nebyli vhazováni do cirkusů, aby zápasili spolu anebo s divokými šelmami [sr. 1Cor 15:32] a pod. Tím se lišil izraelský zákoník velmi příznivě od právní praxe starověku. Vykonávání rozsudku bylo u Izraelců věcí celé obce; žalobci se museli osobně zúčastnit na vykonání ortelu. I to vedlo k zábraně unáhlených obvinění. *Soud, soudce 2.

Trestána byla především provinění proti náboženským povinnostem, vyplývajícím ze smlouvy s Hospodinem. Trest smrti byl vynášen v pěti případech: za obětování modlám [Exod 22:20; Lev 20:2; Deut 13:6 - Deut 13:17 ; Deut 17:2 - Deut 17:7, sr. 2Kgs 10:18 - 2Kgs 10:25 ; 2Kgs 11:18 ; 2Kgs 23:20], čarování a spiritismus [Exod 22:18; Lev 20:27, sr. 1Sam 28:3 , 1Sam 28:9], znesvěcení soboty [Exod 31:14n ; Exod 35:2, sr. Num 15:32 - Num 15:36], rouhání jménu Božímu [Lev 24:10 - Lev 24:16, sr. 1Kgs 21:13] a falešné proroctví [Deut 13:1 - Deut 13:5 ; Deut 18:20, sr. 1Kgs 18:40]. Trest byl prováděn ukamenováním. Jiným trestem bylo vyloučení z náboženské a tím i národní pospolitosti. Tento trest stihl ty, kteří ohrožovali řády a bohoslužebná ustanovení, plynoucí ze smlouvy s Bohem, na př. odmítnutím obřízky [sr. Gen 17:14], porušením předpisů o slavnosti přesných chlebů [Exod 12:15; Num 9:13] a dne očišťování [Lev 23:29n], jedením tuku a krve, patřících k oběti [Lev 7:25 - Lev 7:27 ; Lev 17:14], obětováním na nepatřičném místě [Lev 17:4], zabitím obětního zvířete bez obětování pokojné oběti a jedením obětního masa třetího dne [Lev 7:18 ; Lev 17:9 ; Lev 19:8], užíváním posvátného oleje a kadidla k obecným potřebám [Exod 30:33 , Exod 30:38], nedbáním předepsané kultické čistoty [Lev 22:3; Num 19:13 , Num 19:20]. Někteří vykladači se domnívají, že obrat »vyhlazena bude duše ta z prostředku shromáždění nebo Izraele« [Exod 12:15 , Exod 12:19; Lev 20:18; Num 19:13] zahrnuje vždy trest smrti. Židovští vykladači však myslí na exkomunikaci, vyloučení z práv vyvoleného lidu, po případě psanectví a přenechání Božímu soudu [sr. Gen 17:14 s Exod 4:24; Lev 17:10 ; Lev 20:3 - Lev 20:5n ; Lev 23:30]. V době Ježíšově trvalo vyloučení 30 dní, kdežto prokletí vylučovalo navždy z náboženské společnosti a jakýkoli styk s člověkem takto postiženým byl považován za nedovolený. Rozlišovalo se ovšem mezi proviněním náhodným [Lv 4; Num 15:27nn] a svévolným [Num 15:30].

Přečiny proti mravopočestnosti, jež poskvrňovaly lid i jeho zem, byly trestány různě. Smrt byla vynášena za cizoložství a znásilnění [Lev 20:10; Deut 22:22 - Deut 22:26], za pohlavní výstřednosti [Exod 22:19; Lev 20:13 , Lev 20:15n], za krvesmilství [Lev 20:11n , Lev 20:14], za smilství dcery knězovy [Lev 21:9]. Provinění proti mravopočestnosti, jež byla považována za méně ohavná, byla trestána vyloučením z pospolitosti Izraele. Bezdětnost byla pokládána za Boží trest na takové přečiny [Lev 20:17 - Lev 20:21]. O trestu utětí ruky byla už zmínka [Deut 25:11n]. Kdo svedl pannu, musel ji pojmouti za manželku, zaplatit manželské věno a v určitých případech i pokutu [Exod 22:16n], při čemž ztrácel právo na rozvod [Deut 22:28n].

Také nepodřízenost a vzpoura proti uznávaným autoritám bývala trestána smrtí: neúcta k rodičům, kteří zastupovali v rodině Boha [Exod 21:15 , Exod 21:17; Lev 20:9], nenapravitelnost dětí, spojená s účastí na pohanských pitkách [Deut 21:18 - Deut 21:21], vzpurné nedbání na rozhodnutí kněze nebo soudce [Deut 17:12] a pod. O velezradě sice není v Zákoně žádné ustanovení, ale v době královské byla trestána smrtí a zabavením majetku [1Sam 20:31 ; 1Sam 22:16; 2Sam 16:4 ; 2Sam 19:29; 1Kgs 2:8n ; 1Kgs 21:13 , 1Kgs 21:15].

Zločiny proti osobě, životu, pověsti, majetku byly trestány smrtí, jen šlo-li o úmyslné zabití [Exod 21:12] nebo o zavlečení do otroctví [Exod 21:16; Deut 24:7]. Ublížení na těle bylo trestáno podle okolností buď odškodněním anebo podle zásady »Oko za oko, zub za zub« [Exod 21:18 - Exod 21:36]. Křivé svědectví přineslo vinníku totéž odsouzení, jaké by bylo stihlo toho, proti němuž svědčil [Deut 19:16 - Deut 19:19]. Neoprávněné obvinění novomanželky z toho, že při vstupu do manželství nebyla pannou, bylo trestáno pokutou 100 lotů stříbra a ztrátou možnosti rozvodu [Deut 22:13 - Deut 22:19]. Krádež musela být podle okolností buď úplně nahrazena právě tak jako poškození majetku, na př. pole nebo pastviny [Exod 22:4n], nebo nadto se 100% úroky [Exod 22:1 - Exod 22:15]. Jiné podrobnosti viz u Biče I., 305nn.313. O soudech viz *Soud,2.

Smrt byla prováděna buď ukamenováním, v závažnějších případech po ukamenování ještě spálením těla anebo připevněním mrtvého těla na kůl [Num 25:4]. Tělesný trest nesměl překročit 40 ran [Deut 25:3]. O trestu mrskáním viz Lev 19:20; o utnutí ruky viz výše! V mimořádných případech se trestalo mečem, probodnutím nebo zastřelením šípem [Exod 19:13 ; Exod 32:27; Num 25:1 - Num 25:8; 1Kgs 2:25]. Později slyšíme i o věznicích, v nichž bývaly i klády na sevření nohou a rukou [Ezra 7:26; Jer 20:2; Acts 5:18].

4. V Novém Zákoně jde o překlad sloves elenchein [*Potrestati, Matt 18:15; Luke 3:19; John 3:20; Eph 5:11 , Eph 5:13; 1Tim 5:2; 2Tim 4:2; Titus 1:13 ; Titus 2:15; Heb 12:5; Jas 2:9; Jude 1:15], kolazein [Acts 4:21; 2Pet 2:9], paideuein [Luke 23:16 , Luke 23:22; 2Cor 6:9; 1Tim 1:20; Heb 12:6 , Heb 12:7 , Heb 12:10; Rev 3:19] a podst. jmen paideutés [Heb 12:9] a paideia [Heb 12:11]. Některé z těchto výrazů se vyskytují také jinde v NZ-ě, ale Kral. je tlumočí jinak.

Sloveso elenchein znamená v klasické řečtině usvědčením zahanbiti, přesvědčiti, vyvrátiti, kárati. LXX tímto slovesem překládá většinou hebr. jákach a jeho odvozeniny [viz výše: Význam pojmů ve SZ-ě]. V NZ-ě jde o takovou domluvu, aby byl člověk usvědčen z hříchu a přiměn k pokání. Může se tak státi mezi čtyřma očima [Matt 18:15; Eph 5:11, sr. Lev 19:17] anebo veřejně představitelem sboru [1Tim 5:20; 2Tim 4:2; Titus 1:13 ; Titus 2:15]. Jde o obviňování z hříchu, jak k němu dochází pod vlivem Ducha sv. [sr. John 16:8, kde je užito téhož slovesa] a o kárání, jež z lásky provádí vyvýšený Kristus vůči své církvi [Rev 3:19] a jednou bude provádět při posledním soudu [Jude 1:14n]. Jan Křtitel tak usvědčoval z cizoložství Heródesa tetrarchu [Luke 3:19], takže se cítil v svědomí obviněn [sr. John 8:9]. Ježíš u John 3:20 praví, že každý, kdo páchá zlo, nenávidí *světla a nepřichází k světlu, aby nedošlo k usvědčení jeho zlých skutků [Kral. »aby nebyli trestáni skutkové jeho«, sr. Eph 5:13]. Bůh sám takto usvědčuje toho, koho přijímá za syna [Heb 12:5n, sr. Job 5:17; Pro 3:12] právě tak, jak to činí Zákon [Jas 2:9], když vede k pokání. Jde o výchovné, spasitelné usvědčování.

Řecké kolazein znamená původně ochromiti, pak držeti v hranicích, překážeti, trestati [Acts 4:21]. 2Pet 2:9 překládá Hejčl: »Pán umí… nespravedlivé uchovávati ke dni soudu k potrestání«. Spíše však nutno překládat: »Pán umí nespravedlivé uchovávat ke dni soudu za [stálého] trestání«, t. j. doba mezi smrtí a posledním soudem je pro nespravedlivé naplněna tresty. Je tu náznak pozdějšího učení o mukách, jež musí snášeti nespravedliví ještě před tím, než dojde ke konečnému jejich odsouzení.

Řecké paideuein znamená v klasické řečtině důkladně se zaměstnávati dítětem, bdíti nad jeho vzrůstem tělesným i duševním, a to vedením, vyučováním, kázní i trestem, tedy to, co dnes nazýváme výchovou [*Vychovávati. *Vyučovati] a vzděláním. V LXX jde o překlad hebr. jásar, jež znamená, jak bylo nahoře ukázáno, držeti v kázni, kárati, napravovati a pod., při čemž jedním z prostředků může být i tělesný trest. Tak jest rozuměti kral. překladu u Luke 23:16 , Luke 23:22, kde jde o tělesné ztrestání [mučením, zbičováním], jež obvykle bylo úvodem k ukřižování. Pilát však měl v úmyslu Ježíše nepopravit, ale propustit. Tělesným ztrestáním Ježíše chtěl naklonit velekněze, vládce i lid k souhlasu, aby jej mohl propustit. V Heb 12:6 , Heb 12:7 , Heb 12:10 jde o utrpení jako o výchovný Boží prostředek, kterému se věřící má radostně podrobit, tak jako řádný syn se podrobuje trestům otce, kterého Heb 12:9 označuje jako vychovatele [řecky paideutés. Žilka překládá: »Měli jsme své tělesné otce za vychovatele«]. Právě utrpení je pisateli Žd důkazem synovství, a tím Boží přízně, milosti a odpuštění. Nadto pak utrpení [Kral. trestání], přijímané jako kárání nebeského Otce, staví věřícího do jedné řady s Kristem [Heb 12:2n] a má za cíl věčný život [Heb 12:9] a účast na Boží svatosti [Heb 12:10; sr. Matt 5:48 s Lev 19:2]. Trestání [kázeň, řecky paideia] není sice nic radostného samo o sobě, naopak je bolestné a krušné, ale jeho ovocem je spravedlnost v pokoji Božím [Heb 12:11]. Podobně ve Rev 3:19 se praví, že Bůh kárá (elenchein) a trestá (paideuein) ty, které miluje, aby podnítil k horlivému pokání a vyburcoval z vlažnosti. Právě káráním a tresty tluče Kristus na srdce, aby mohl vejít [sr. 1Cor 11:32; Heb 12:6]. Boží tresty jsou věřícímu zjevením Boží milosti [sr. 2Cor 12:9; Titus 2:11n], takže může přes všecky těžkosti míti jistotu vítězného překonání smrti a věčnou radost [2Cor 6:4 - 2Cor 6:10 ; 2Cor 11:23; sr. Ps 118:18]. Dokonce i satan musí sloužit Božím cílům [sr. 2Cor 12:7], takže »vydání satanu k ztrestání« [1Tim 1:20, řecky paideuesthai = býti vychováván] nemá za účel konečnou zkázu, nýbrž nápravu prostřednictvím nemocí, tělesné slabosti a jinými bolestnými navštíveními [»aby se učili nerouhati se«]. Sr. Job 1:12 ; Job 2:6n; Luke 13:16; 1Cor 5:5.